Jsme ženy – bohyně, které mají porod plně ve svých rukou?
Porod jako návrat k síle, nebo nová forma tlaku? Stále častěji slýcháme, že ženy mají porod plně ve svých rukou – že stačí důvěra, vědomí a správná příprava. Tento posilující narativ ale může mít i svou stinnou stránku. Co když totiž místo svobody přináší další očekávání, pocit selhání a iluzi kontroly nad něčím, co je ze své podstaty nepředvídatelné? Možná není potřeba rodit jako bohyně – možná stačí dovolit si být člověkem.
Mezi dvěma extrémy
Narativ „ženy jako bohyně“ se dnes v porodním světě objevuje poměrně často. Na první pohled působí podpůrně, posiluje ženy a vrací jim důvěru v jejich tělo, kompetence a schopnost rodit. To jsou všechno samy o sobě dobré věci.
Přesto si myslím, že může být nebezpečný. Ve snaze odejít od medicínsky vedených porodů, rutinních zásahů a potlačení autonomie ženy se někdy dostáváme do opačného extrému. A ten paradoxně může také přispívat k traumatizaci žen porodem – i když jeho záměr je přesně opačný.
Břemeno, které žena nikdy neměla nést
Myšlenka „porodit jako bohyně“ v sobě totiž často nese skrytý vzkaz: Máš to ve svých rukou. Když uděláš všechno správně, dopadne to dobře. Jenže právě tady vzniká problém. Protože tahle představa na ženu nakládá břemeno, které by nikdy neměla nést. Slibuje jí absolutní kontrolu, která je ve skutečnosti iluzí.
A když se pak – z jakéhokoliv důvodu – věci nevyvinou podle představ, viní z toho žena zpravidla jako první sebe. Že selhala. Že nebyla dost „vědomá“. Že si nestála za svým. Že málo věřila svému tělu. Že nedokázala porodit tak jako jiné ženy. Že nedostála ideálu.
A co když to dopadne jinak?
Možná jste slyšela věty jako: „Když se dobře připravíš, porod tě nebude bolet.“ „Když budeš dostatečně vědomá, nic tě nepřekvapí.“ „Když budeš důvěřovat svému tělu, všechno půjde přirozeně.“
A pak přijde realita. Porod skončí císařským řezem. Nebo je plný zásahů, které jste nechtěla. Nebo vás něco zaskočí, i když jste byla připravená. A najednou vyvstane tichá, bolestivá otázka: Kde jsem udělala chybu?
Iluze kontroly
Co vlastně znamená „rodit jako bohyně“? Že máme všechno pod kontrolou? Že všechno zvládneme silou své vůle? Že když budeme dost „v sobě“, nic nás nerozhodí?
Jenže skutečnost je jiná. Jsou věci, které pod kontrolou prostě nemáme. Náhlé nepředvídatelné komplikace. Chování personálu nebo doprovázejících osob. Mimovolní procesy v těle, únavu nebo reakce naší nervové soustavy. Jakým způsobem porod zvládá miminko. A mnoho dalších proměnných, které můžeme ovlivnit jen částečně nebo vůbec, a které mají velký vliv na to, jak porod proběhne a jak ho prožijeme.
Nejsme bohyně. Jsme ženy.
Co když uděláme všechno, co bylo v našich silách – a stejně to dopadne jinak, než jsme si přály, po čem jsme toužily, co jsme potřebovaly a na co jsme se připravovaly? To není selhání. To je realita naší lidskosti.
Nejsme bytosti, které mají všechno ve svých rukou. Jsme lidé. Jsme ženy. Jedinečné, krásné a milované, obdarované schopností spolupodílet se na tvoření nového života. To z nás ale nedělá bohyně. Jsme zároveň křehké a zranitelné. Ve své zranitelnosti toužíme mít všechno pod kontrolou, a často podléháme iluzi, že si to můžeme zařídit.
Ano přípravě. Ale i realitě.
Vidím obrovský smysl v přípravě na porod. V informovanosti. V podpoře přirozeného porodu. V respektu k ženě, její autonomii a důstojnosti. Jsem jednoznačně pro to, aby žena měla možnost volby. Aby byla slyšená. Aby s ní bylo zacházeno s úctou.
Ale pokud ženám říkáme A, říkejme i B. Ano – příprava je důležitá. Ano – na Vaší autonomii a důstojnosti velice záleží. Ano – porod je zpravidla fyziologický proces, do kterého je lépe nezasahovat. A zároveň potřebujeme vědět, že se věci někdy vyvinou jinak. Že se někdy dějí těžké a bolavé věci. Věci, které by se dít neměly. A nikdo nám nemůže slíbit, že se nestanou zrovna nám.
Naděje uprostřed nejistoty
Já osobně věřím, že existuje Někdo, kdo může tohle břemeno nést za nás. Láska, která vstoupila do bolesti, bezmoci i smrti. Láska, která neslibuje, že všechno bude dobré a podle našich představ. Ale slibuje, že nás neopustí. Ani v bolesti. Ani ve zklamání. Ani u porodu – ať je jakýkoliv.
A stejně tak věřím, že nakonec nejde o to, porodit jako bohyně. Možná jde mnohem víc o to, dovolit si být člověkem. Se vším, co k tomu patří. A vědět, že to stačí. Možná právě přijetí pravdy o naší lidskosti může být u porodu nejvíc osvobozující.