Pocity viny po porodu mohou být velmi silné – zvlášť pokud byl porod náročný nebo traumatický. Možná si vyčítáte, co jste měla udělat jinak, a hledáte chybu v sobě. V tomto článku se podíváme na to, proč tyto pocity vznikají, co se děje v těle během porodu a proč to, co se stalo, není měřítkem Vaší hodnoty.
Když po porodu přichází výčitky
Možná Vás po porodu trápí pocity viny nebo selhání. Říkáte si, co jste měla udělat jinak, kdy jste se měla ozvat, jinak se rozhodnout, víc se připravit. Porod neproběhl tak, jak jste si přála, bolí to – a tak hledáte chybu v sobě.
To všechno jsou velmi časté a přirozené pocity po těžkém nebo traumatickém porodním zážitku. A zároveň je důležité vědět, že i když Vám to tak teď může připadat, nenesete za průběh porodu odpovědnost tak, jak si možná vyčítáte.
Porod se dotýká identity ženy
Porod není jen fyzická událost. Dotýká se velmi hlubokých vrstev identity — ženství, mateřství, síly, kompetence, vztahu k vlastnímu tělu nebo představ o tom, co znamená být „dobrá máma“.
Proto mohou být i běžné nebo medicínsky časté situace prožívány velmi citlivě a bolestivě. Například když žena potřebuje pomoc, epidurál, císařský řez, když během porodu křičí, psychicky se „odpojí“, nebo necítí po narození miminka okamžitou radost a napojení.
Stud často nevzniká proto, že by žena skutečně selhala. Vzniká ve chvíli, kdy se realita bolestivě střetne s představou, jak „to mělo být“.
Proč je po traumatickém porodu tak častý stud a sebeobviňování
Porodní trauma často zasahuje právě ta místa v nás, která jsou nejcitlivější na prožívání studu — pocit bezpečí, kontroly, důstojnosti, tělesné autonomie nebo vztahu k sobě samé.
Porod je totiž jednou z nejzranitelnějších situací, které může člověk zažít. Žena je během něj fyzicky otevřená, hormonálně i neurologicky proměněná, odkázaná na druhé lidi a často v sobě nese velká očekávání a jasnou představu o tom, jak by měla porod zvládnout nebo co by měla cítit.
Když se v takové chvíli stane něco zahlcujícího nebo děsivého, nervová soustava si z toho často neodnáší jen strach, ale i hlubší pocit: „Něco špatného se stalo ve chvíli, kdy jsem byla bezmocná a zranitelná.“ A právě tehdy se může objevit stud.
Když hledáme vysvětlení v sobě
Po traumatickém zážitku si naše mysl často zpětně skládá, co se vlastně stalo. A velmi snadno začne obracet bolest proti nám samotným.
„Byla jsem slabá.“
„Nezvládla jsem to.“
„Měla jsem reagovat jinak.“
Jenže trauma není jen o bolesti nebo ohrožení. Velkou roli hraje i bezmoc, zahlcení a nedostatek podpory v momentě, kdy jsme ji potřebovaly.
Mnoho žen si pak vyčítá například to, že ztuhly, odpojily se, nedokázaly se ozvat, propadly panice nebo nereagovaly tak, jak si dnes představují, že „měly“. Jenže právě tyto reakce jsou velmi typickými obrannými reakcemi nervové soustavy.
Co se děje v těle během porodu
Porod je intenzivní fyzický i psychický proces, do kterého vstupuje mnoho faktorů, které nemáme plně pod kontrolou. Reakce našeho těla, poloha miminka, komunikace doprovázejících osob, atmosféra prostředí i naše nervová soustava.
Během porodu se žena dostává do změněného stavu vědomí. Rozhodovací schopnosti mohou být utlumené a tělo reaguje mnohem spíš instinktivně než racionálně. Ve chvíli, kdy se žena necítí v bezpečí, může nervová soustava automaticky přejít do obranných reakcí – stažení, ztichnutí nebo neschopnosti se ozvat (tzv. freeze nebo fawn).
Navenek to může působit jako souhlas. Ve skutečnosti ale často jde o způsob přežití v situaci, ze které není možné odejít. Tělo se snaží projít co nejbezpečněji něčím, co je zahlcující. To není slabost. To je ochranná reakce organismu.
Nemusíte zvládnout všechno
Rodící žena po sobě nemůže chtít stejnou míru asertivity a schopnosti hlídat si hranice jako v běžném životě. Je v mimořádně zranitelném a otevřeném stavu a její nervová soustava je extrémně citlivá na pocit bezpečí.
Odpovědnost za bezpečné prostředí, respektující komunikaci a prostor pro informovaný souhlas leží především na zdravotnících a doprovázejících osobách. Úkolem ženy je porodit dítě – ne zvládat okolnosti, které jsou mimo její kontrolu.
Sebeobviňování vytváří iluzi kontroly
Pocity viny někdy také fungují jako obranný mechanismus proti zahlcující ztrátě kontroly. Propůjčují nám alespoň iluzorní pocit, že jsme mohly ovlivnit to, co nám ublížilo.
Pro nervovou soustavu může být někdy paradoxně snesitelnější uvěřit vlastní vině a selhání, než připustit: „Byla jsem zranitelná a ocitla jsem se v situaci, kterou jsem neměla plně pod kontrolou.“ Sebeobviňování pak vytváří iluzi, že kdybychom příště byly lepší, silnější nebo připravenější, bolesti by se dalo zabránit.
Jenže to neznamená, že ta vina je pravdivá.
Když kolem porodních traumat chybí prostor pro pravdu
Ve společnosti se dnes často mluví hlavně o tom, že porod je přirozený, posilující nebo naopak, že záleží jen na tom, aby bylo miminko zdravé. Jenže vedle těchto příběhů často chybí prostor pro zkušenosti plné strachu, bezmoci, vzteku, smutku, ponížení nebo osamění.
A když žena své prožitky nikde nevidí ani neslyší pojmenované, může začít pochybovat sama o sobě:„Proč mě to zasáhlo tak hluboko, když je to přece takhle normální?“ Právě izolace a nepochopení pak stud ještě prohlubují.
Jak je to ve skutečnosti
V daný moment jste udělala to nejlepší, co bylo ve Vašich silách. Reagovala jste tak, jak Vám dovolily Vaše zdroje, informace, které jste měla, i situace, ve které jste se ocitla.
Traumatický porod nevzniká proto, že by žena byla slabá, neschopná nebo „málo připravená“. Často vzniká ve chvíli, kdy je člověk zahlcený, ztrácí pocit bezpečí, kontroly nebo podpory v situaci, která je sama o sobě extrémně zranitelná.
Možná dnes zpětně vidíte desítky věcí, které jste „měla“ udělat jinak. Jenže zpětný pohled vzniká z úplně jiného místa než samotný porodní okamžik. Dnes už víte, co následovalo. Máte odstup, jiné informace i větší kapacitu přemýšlet. Tehdy jste ale byla uvnitř intenzivní situace, ve které Vaše tělo a nervová soustava dělaly to, co považovaly za nejbezpečnější.
A to, co se stalo u porodu, není měřítkem Vaší hodnoty.
Ani jako ženy. Ani jako mámy.
Na tyto pocity nemusíte být sama
Pocity viny se mohou postupně proměňovat – zvlášť když na ně nezůstanete sama. Mluvit o tom, sdílet svůj příběh a hledat podporu může být důležitou součástí uzdravování.
Pokud se k prožitku z porodu stále vracíte a pocity viny, smutku nebo napětí Vás nepouští, může být velmi podpůrné nezůstávat na to sama.
Nabízím individuální konzultace zaměřené na citlivé naslouchání porodnímu příběhu a postupnou integraci porodního zážitku. Společně vytvoříme bezpečný prostor, kde můžete svůj příběh sdílet, porozumět tomu, co se stalo, a hledat úlevu vlastním tempem.
Pokud cítíte, že by Vám taková podpora mohla pomoci, můžete se mi ozvat.