Čtyři porody. Čtyři rozdílné zkušenosti, které mě vedly od traumatu přes radost, sílu, opětovnou ztrátu bezpečí až k postupnému uzdravení. Můj příběh o tom, jak hluboce nás porod může zasáhnout — a že i bolestný porodní zážitek může být začátkem cesty zpět k sobě.
Očekávání a první porod
Když jsem čekala své první miminko, moc jsem se na něj těšila, a připravovala jsem se na roli maminky. Na porod jsem ale radši moc nemyslela. Bylo to pro mě něco čím musím projít, abych měla to svoje vytoužené miminko. Cítila jsem obavy z bolesti a nejistotu, a zároveň jsem věřila, že to nějak zvládnu.
A potom jsem porodila. Ve velké porodnici a se spoustou intervencí, které vyústily v hypoxii miminka, nutnou resuscitaci, pobyt na RES oddělení a třídenní separaci. Ve chvíli, kdy dcerku odnesli, ve mně všechno křičelo, že ji chci mít u sebe. Celé tělo jako by se ptalo, kde je, a nepřestávalo čekat. Abych to unesla, emočně jsem se odpojila. To jsem ale pochopila až mnohem později.
Tehdy jsem jen vnímala, že prožívám něco těžkého, ale cítila jsem hlavně vděčnost za to, že to dobře dopadlo. Přivykala jsem nové roli, zamilovávala se do dcery a netušila, jak hluboké trauma si z porodu nesu. Netušila jsem, že náš porodní příběh nenecháváme za dveřmi porodnice, ale že ho obě poneseme dál.
Druhý porod jako začátek hojení
Brzy přišlo druhé těhotenství. Tehdy jsem si poprvé začala uvědomovat, jak moc mě první porod zasáhl. Věděla jsem, že ho chci tentokrát prožít úplně jinak. A tak jsem hledala, četla, připravovala se. Postupně jsem si začala skládat dohromady, co se vlastně u prvního porodu stalo a proč.
Druhorozenou dceru jsem přivedla na svět v intimitě malé porodnice, jen se svým mužem a naší úžasnou PA. Cítila jsem se respektovaná a v bezpečí, nikdo na mě nespěchal a netlačil. Nakonec jsem porodila do vody. Nikdy nezapomenu ten úžas a euforii, když jsem si dceru přitiskla na sebe. Cítila jsem, jak se ve mně spojilo něco, co první porod zlomil. Tenhle hojivý prožitek ale zároveň přinesl i truchlení. Protože teprve tehdy jsem poznala, o co všechno jsme s první dcerou vlastně přišly.
Naplněná touha porodit doma
Se třetím miminkem ve mně rostla taky touha a odhodlání přivést ho na svět doma. Jsem moc vděčná svému muži, že do toho šel se mnou i přes vlastní obavy a pochybnosti. Naši třetí dceru jsem tak porodila doma – s mužem, dvěma skvělými PA a mou sestřičkou, která mi byla zároveň dulou a fotografkou. Bylo to neuvěřitelně silné a zároveň tak krásně obyčejné. Porodila jsem v panelákovém bytě, do bazénku, u rozsvíceného vánočního stromečku. Chytila jsem si svoje miminko a už ho nechtěla pustit.
Ale musela jsem. Kvůli horší poporodní adaptaci dcerku hospitalizovali na novorozenecké JIP. Prožila jsem si znovu bolest odloučení od svého čerstvě narozeného miminka. Nezapomenu, jak jsem nad ránem plakala sama v pokoji, s odsávačkou u prsu a nevěřila, že to prožívám znovu.
Dcerka byla naštěstí brzy v pořádku a po dvou dnech jsme mohly domů. Setkala jsem se ale i s laskavostí a vstřícností zdravotníků. S jejich upřímným zájmem o to, jaké je rodit doma. To pro mě bylo milým překvapením a nabouráním některých mých předsudků.
Když se trauma nečekaně vrátí
Čtvrté těhotenství jsem prožívala v náročném období stěhování a nových začátků. Bylo to pro nás všechny psychicky i fyzicky vyčerpávající. Navíc přišlo jako překvapení a chvíli nám trvalo, než jsme se na miminko začali opravdu těšit.
Ačkoliv jsem vnitřně velmi toužila rodit znovu doma, s ohledem na předchozí zkušenost se zdravotní komplikací u miminka i větší dojezdovou vzdálenost do porodnice jsem si dlouho nebyla jistá, jestli je to správné rozhodnutí. Nechávala jsem to otevřené, a až ke konci těhotenství jsem se rozhodla pro domov.
Porod nakonec proběhl hladce, s dcerou jsme obě byly fyzicky úplně v pořádku a nemusely jsme nikam jezdit, za což jsem byla moc vděčná. Během porodu se ale bohužel stalo několik věcí, které mě hluboce zasáhly a otevřely staré trauma. Nedostalo se mi komunikace a prostoru pro vlastní rozhodnutí, jaké jsem v daný moment potřebovala. Ztratila jsem pocit bezpečí v místě, kde jsem si jím byla jistá. Po porodu jsem prožívala šok, pocit ztráty a hluboký smutek.
Cesta uzdravení
Projít tímhle temným údolím a postupně se otevřít procesu uzdravení bylo zatím asi to nejtěžší, co mi život přinesl. Nebyla jsem na to ale sama. Měla jsem oporu v rodině, přátelích, skvělé terapeutce a především v hojivé Boží blízkosti. Postupně jsem mohla o svých porodech mluvit, aniž by mě to zahlcovalo. Začala jsem znovu cítit bezpečí ve svém těle a nacházet pokoj v duši a přijetí toho, co se stalo.
Provázení žen po těžkém porodním zážitku
Teď pomáhám ženám, které stojí na začátku podobného údolí. Které teprve hledají slova pro to, co se stalo. Provázím je na cestě uzdravení porodního zážitku. Protože věřím, že každá žena si zaslouží žít s pokojem v srdci a najít svou sílu i v tom, co ji zranilo.
Naslouchám s otevřeným srdcem Vašemu příběhu. Bez hodnocení, s respektem k Vaší jedinečné cestě. Jsem s Vámi ve Vaší bolesti, obavách i nejistotě. Pomáhám Vám porozumět, co se ve Vás odehrává, znovu se nadechnout a vykročit k uzdravení.
S láskou k porodu
A proč „S láskou k porodu“? Protože přes všechno, čím jsem prošla – nebo možná právě proto – pořád tvrdohlavě věřím v nesmírnou hloubku a sílu porodu. Protože si moc přeji, aby ženy prožívaly své porody v lásce. A protože úplně v každém porodu vidím přítomnost Toho, který je Láska.